Velký tenisový fanatik, který vždycky, když bylo potřeba, tak naskočil a zanechal na hřišti velký dojem a obří dopad. Kryštof se toho nikdy nebál, mezi mantinely byl jako tank, který s míčkem bez problémů rozrážel obrany soupeře a zakládal tak jednu z útočných akcí za druhou. I díky tomu pravidelně vytvářel šance nebo střílel góly přesnou a rychlou střelou z krátkého zatažení. I přes to, že toho s námi kvůli tenisovému vytížení tolik nezažil, byl u těch podstatných momentů a podepsal se pod raketovým vzestupem mlžáků z nuly na sto. Týmu vždycky dodal to, co bylo potřeba. Energii, zápal a stoprocentní nasazení. Byl vždycky zároveň suprovým kámošem pro všechny. Své spoluhráče uměl skvěle podpořit a vyhecovat. Jsme rádi za každou akci, které mohl být součástí, protože z nich si odnáší ty nejlepší zážitky. A i když postupně závodní florbal ustupoval a šel svou profi tenisovou cestu, vyměnil si poslední rok v mlžích tréninky tak, aby mohl chodit na florbal dvakrát týdně. A ještě k tomu i po konci nadále pokračuje aspoň jednou se svými spoluhráči. Kryštof si to pro Flobáky vždycky, když to šlo, uměl a chtěl zařídit :) Věděl, jaké jsou jeho priority a zároveň maximálně zohledňoval ty týmové. Má to v hlavě dobře nastavené a držíme mu palce, ať je ta jeho další cesta stejně tak nezapomenutelná, jak ta Flobácká ligová :) Díky, bro, za všechno.
Kryštofe, pamatuješ si své florbalové začátky?
O Flobu jsem se dozvěděl od bráchy, který hrál za něj také a říkal, jak je to super. Tak jsem si řekl, že to zkusím taky. Na prvním tréninku jsem byl fakt nervózní, ale po chvíli mě to začalo bavit. Bavilo mě běhat s florbalkou, dávat góly, a hlavně být v týmu.
Pamatuješ si svůj první ligový turnaj? Tehdy jsi naskočil na Barrandově.
Na svůj první turnaj si pamatuju úplně přesně. Byl jsem tak nervózní, že jsem se skoro nechtěl jít na hřiště. Ale zároveň jsem to chtěl hrozně vyzkoušet. Chtěl jsem vědět, jaký to je hrát opravdové zápasy. Na lize mě bavilo hlavně to, že je to napínavý a že hrajeme proti jiným týmům. A taky ten pocit, když celý tým bojuje dohromady.
Na začátku jste sbírali samé prohry, a potom jste začali vyhrávat.
No… ze začátku jsme byli hrozně nesourodí. Každej běhal jinam a moc jsme si nepomáhali. Ale časem jsme se hodně zlepšili. Začali jsme víc trénovat, poslouchat Toma, a hlavně jsme začali na hřišti víc mluvit. A jakmile jsme začali hrát jako tým, tak jsme najednou začali dávat víc gólů a vyhrávat. Výhry nás hodně nakoply a dodaly nám sebevědomí.
Jaké jsou tvé top Flobo zážitky?
Hodně si pamatuju ty momenty po zápasech, kdy jsme byli úplně vyřízení, ale strašně šťastní, když jsme vyhráli. Nebo výjezdy na turnaje, když jsme blbli a smáli se, jak blázni. Taky různé týmové akce, soutěže a srandičky na tréninku. Bylo to fakt super.
Co si odnášíš z Floba?
Asi hlavně kamarády. A taky to, že když se člověk snaží, tak se prostě zlepší. Naučil jsem se spolupracovat, poslouchat trenéra a nevzdávat se, i když nám to někdy vůbec nešlo.
Co ti bude nejvíc chybět?
Určitě lidi z týmu, trenéři a ta atmosféra na trénincích. A taky ten pocit těsně před zápasem, kdy máš trochu strach, ale zároveň se nemůžeš dočkat. Florbal byl prostě kus mého života a bude mi to chybět.
