Sobrotní turnaj elévů byl dalším z řady. Vlastně se po výsledkové stránce neudálo nic nezvyklého. Po prvních dvou zápasech jsme postupovali z druhého místa a ve finálovém utkání jsme rupli s Bučisem. Nu což, příště tomu bude zase trochu jinak.
V průběhu sobotního dopoledne však pod střechou jihoměstské arény došlo k momentu, který v paměti utkvěl nejen samotným hráčům, přihlížejícím rodičům, ale snad každému, kdo měl v ten moment oči na hrací ploše. 9:33 druhé poloviny Flobo prohrávalo 6:7 s pořádajícím Chodovem. Vzali jsme si rutinně "Time" a vymysleli bojový plán. Možná se celá věc zdála krátkozraká z důvodu umožnění odpočinku hráčů i na lavičce soupeře a zjevného nasazení třech nejvýkonnějších betonářů, kterými konkurenční oddíl disponoval, nelogická. Dopad, který změna přinesla však všechny překvapila. At byla příčinou jakákoliv vyšší síla, v čase 9:36 již po blitzkrieg breaku svítil na světelné tabuli na straně Floba o gól víc. Nespokojenost s remízou v nás probudila další chuť, kterou jsme přetvořili v krásnou kombinaci. V čase 9:59 se opět rozvířila síť za zády překvapeného brankáře modrobílých. Jen formální bule na závěr byla hřejivým závěrem dění jak z béčkového filmu americké produkce. Zapišme si tento moment všichni za uši a pamatujme si, že ve florbale hra končí až s poslední hvizdem rozhodčího. Do té doby se musí bojovat co nám síli stačí. Neexistuje nic jako zápas, kde "to máme prohraný", jak je občas ze střídačky slyšet.