Mladší žáci si na svém turnaji vzali doslovný příklad z pana správce. Ten totiž dorazil se značným zpožděním oproti předem stanovenému času. Co je ale horší, svým bohorovným přístupem vůbec neprojevil výčitky z očividného pochybení.
V úvodním střetnutí dne nás čekala 101. Sportovní. Respektive nečekala, pustila se do nás od prvního hvizdu. Ještě, že Šimon dělal společnost fantastickým pomocníkům-organizátorům z řad rodičů. Pořád si myslím, že na fotkách by všichni naši kluci zívali s pusou dokořán. Marná sláva, sama se neuvaří ani ranní káva, natož nějaký pořádný výsledek. Florbalová převaha se nakonec ve výsledku neodrazila, takže jsme se mohli chystat na reparát.
Proti Davli bylo z naší strany snahy možná až moc. Tolik jsme chtěli, až nás přestávaly poslouchat ruce. Hlava chrlila tolik nápadů, že nezbylo místo pro jednoduchá řešení. Remíza byla spravedlivým vyústěním. Zápas a přístup aktérů stavu plně odpovídaly.
Před třetím zápasem jsem kladl týmu na srdce především nasazení a bojovnost. Podle ohlasů (ne)stranných pozorovatelů pozorovatelů konečně zapadly klíče do správných zámků. Z vítězství nad Spartou jsem měl pochopitelně radost. Ještě víc mě těší, že na pondělním tréninku proběhlo všechno jako na drátkách a ve vzduchu byla cítit chuť naslouchat.
Moje babička vždycky říkala:
"VŠECHNO JDE, KDYŽ SE CHCE"
Vašek